Jméno celé soustavy pochází od jednoho z dílčích pásem - Dinara planiny. Oblast patřící do Dinárského pohoří leží většinou na území bývalé Jugoslávie (Slovinsko, Srbsko, Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Chorvatsko) a také v Albánii. Celý systém je dlouhý 700 km.
Chráněná krajinná oblast Biokovo |
Dinárská soustava se dělí na území Chorvatska na geologicky starší pásmo Bosenských hor, táhnoucí se vnitrozemím, přičemž větší část je na území Bosny a Hercegoviny. Druhou část pak tvoří vápencové pásmo tzv. Dinárského krasu. Dinárský kras je tvořen silně zvrásněnými druhohorními vápenci. Velkou část tvoří holokras (úplně holý kras bez vegetačního krytu) půda je zde odnesena erozními vlivy a na povrch vystupují holé čisté vápence vytvářející rozlehlé škrapy; původně rovný terén je dnes velmi členitý - jsou zde hluboké závrty (polje), suché doliny s jeskyněmi a krasovými vyvěračkami. Slovinská část Dinárského krasu přechází v Chorvatsku do mohutného pohoří Gorski Kotor.
Nejdelší a nejvýznamnější částí Dinárského krasu i celého Chorvatska je však pohoří Velebit, které odděluje náhorní plošinu Lika od pobřeží Jadranu. Pohoří Velebit, s nejvyšším vrcholem Vaganski vrch (1758 m) má nádhernou přírodu. V oblasti Velebitu byl zřízen národní park Severní Velebit a v jižní části pak národní park Paklenica. Oblast Velebitu s mnoha endemickými druhy patří mezi přírodní památky UNESCO. Nachází se tu i nejhlubší propast v Chorvatsku - Lukova jama (1392 m), která se svojí hloubkou řadí na 9. místo ve světě.
Dalšími pohořími jsou Kozjak, Mosor, Mala a Velka Kapela a především další mohutný horský masiv Biokovo s nejvyšším vrcholem Sveti Jure (1762 m), který dává neopakovatelný vzhled oblíbené Makarské riviéře. Chorvatská pohoří jsou proslulá svými krasovými jevy.
Mosor je v celé soustavě poměrně malé pohoří vypínající se z krasové vysočiny od Kliského průsmyku po hranici tvořenu tokem řeky Cetiny. Horotvornou horninou je převažující vápenec a i zde můžeme pozorovat množství krasových jevů. Díky nim se jedná o celkem suchou oblast - veškerá voda se ihned ztrácí do podzemí. Nevyšším vrcholem je Veliki Kabal (1339 m), dále pak Vickov stup (1325 m), Ljubljan (1262 m) a další. Pro turisty je nejpřístupnější jeho návštěva z Omišské riviéry. Přes svoji zdánlivou nepřístupnost je Mosor vhodný k pohodlné pěší turistice. Za návštěvu stojí některá z přístupných jeskyň (např. Vranjaca, Poledenica a další). Pokud nechcete chodit pěšky, svezte se lodí po Cetině a v klidu si užívejte majestátních vrcholů Mosoru. Blízko Omiše jsou také vhodné lezecké terény pro sportovní lezení.
Biokovo patří mezi nejvyšší pohoří v Chorvatsku (Sv. Jure -1762 m), které naleznete na pobřeží Jadranu. Jedná se o jedno z nejvýznamnějších pohoří jižní části dinárské soustavy. Celá oblast Biokova se rozkládá cca na 190 km2 a je chráněným přírodním parkem. Pohoří lze vymezit několika geografickými body: na jihu sedlem Staza, na severozápadě sedlem Dupci, které jej dělí spolu s tokem řeky Cetiny od navazujícího pohoří Mosor. Na východě pak sedlem Kozica, za kterým navazuje pohoří Rilić. V oblasti se můžeme setkat s poměrně častými otřesy. Zemětřesení však nebývají až na výjimky nijak intenzivní. Svahy Biokova jsou na přímořské straně strmé a tak tvoří překrásnou scenerii Makarské riviéry. Směrem do vnitrozemí pak pohoří spadá pozvolně. Nejvyšším vrcholem je Sv. Jure s výškou 1762 m. Dále pak Sv. Ilja (1640m), Spropac (1450 m), Borovac (1400 m). Šířka pohoří je v centrální části cca 7 km. Na nejvýšší vrchol je možné vyjet autem.
Celá oblast je zajímavá pro turisty. Přitažlivá je svojí snadnou dosažitelností od pobřeží, bohatou faunou i florou. Přesto je třeba, aby turisté byli velmi opatrní. Trasy a cesty nejsou dobře značené a udržované. Biokovo je plné nebezpečných závrtů, puklin a v neposlední řadě nebezpečím může být i jedovatá zmije. Prvním oficiálním turistickým spolkem bylo Planinsko družstvo Biokova a postavení turistické chaty na Vošaci.
Po geologické stránce je Biokovo výsledkem alpinského vrásnění a základní horotvornou horninou je vápenec. Z toho také vyplývají bohaté krasové jevy ve formě závrtů a škarp. Biokovo můžeme rozdělit do tří vegetačních pásem na základě nadmořské výšky:
Bohatá je i fauna a flora v oblasti Biokova. Lokalizováno je zde na 1 000 druhů rostlin, které jsou svým výskytem závislé na nadmořské výšce. Botanicky se dělí do pěti pásem od středomořského po alpinské. V dolních částech rostou cypřiše a olivy, v nejvyšších patrech je bohatě zastoupena alpská květena (zvonky, hořce atd.). Ze zástupců živočišného světa najdeme všechny druhy vysoké zvěře, z šelem pak vlka a dokonce i medvěda. Pro turisty jsou nebezpeční i někteří jedovatí hadi, kteří se zde vyskytují.
Dinara je pohoří, podle kterého dostala jméno celá horská soustava na severozápadě Balkánu. Název jako takový pochází pravděpodobně od ilyrského kmene Dinárů, který původně obýval východní část pohoří. Pohořím prochází státní hranice mezi Chorvatskem a Bosnou a Hercegovinou. Délka pohoří je cca 60 km. Od navazujícího pohoří Ilica a Jadovnik ji odděluje průsmyk Derala, na jihu pak průsmyk Vaganj. Na západě a jihozápadě tvoří hranici tok řeky Butišnica, Krka a Cetina. Na severovýchodě se svažuje pohoří Dinara k Livanjskemu poli. Hlavní horotvornou horninou je vápenec. Jako většina Dinárských hor i zde nalezneme velké množství krasových jevů - škarpy, závrty, doliny. Např. nejhlubší propast Bosny a Hercegoviny - Nevidna voda s uváděnou hloubkou 561 m. Troglav se svými 1913 m je nevyšším vrcholem Dinary a leží na území Bosny a Hercegoviny. Nevyšším vrcholem na území Chorvatska je Sinjal s výškou 1 831 m n. m.
Gorski Kotor je jednou ze součástí Dinárských hor. Rozkládá se v severní části Chorvatska v blízkosti města Rijeka. Jeho rozloha činí cca 1 300 km2 a nejvyšší horou je 1528 m vysoký Veliki Risnjak. Z geologického hlediska je hlavním horotvorným prvkem břidlice a pak vápenec a dolomit ve vyšších polohách. Díky geologickému složení je v této oblasti nedostatek podzemních vod. Geograficky toto pohoří vymezuje ze severu řeka Cabrnka (částečně tekoucí jako podzemní řeka). Východně pak údolí se současnou dopravní spojnicí Rijeka - Skradem.
Část pohoří Gorski Kotor (Risnjak) byla vyhlášena v roce 1953 národním parkem. V současné době jeho rozloha činí cca 6 500 km2. Předmětem ochrany je pestrá fauna a flora celého území. Za zmínku a návštěvu stojí i Lokvarsko jezero a jezero Bajer na jižním okraji Gorského Kotoru. Toto pohoří je oblíbené i z hlediska turistiky. V oblasti je devět horských chat. Tato poskytují zázemí nejen pěším turistům v letních měsících, ale i lyžařům, kteří využívají dostatečnou sněhovou pokrývku.
Čičarija je cca 40 km dlouhý horský hřbet na jihu oddělený sedlem Poklon od pohoří Učka. Čičarija tvoří severní hranici na Istrii a zasahuje na slovinské území. Geograficky je můžeme vymezit Kvarnerským zálivem až k hranici s Itálií. Nevyššími vrcholy jsou Červený vrch, Žirovnica a Černý vrch, Orljak (1106 m).
Medvednica je poměrně málo rozsáhlé území v nejsevernější části Chorvatska. Zajímavé je, že zasahuje do centra Záhřebu a hlavní vrchol (lze se sem dostat lanovkou i po silnici) je vyhledávaným turistickým cílem místních obyvatel. Pohoří je dlouhé cca 30 km. Nejvyšším vrcholem je pak hora Sljeme s 1035 m. Celá oblast je přírodním parkem.
Orien je pohoří rozkládající se na území Chorvatska, Bosny a Hercegoviny a Černé Hory. Nejvyšším vrcholem je 1894 m vysoký Zubacki kabao. Dále pak Velika Jastrebica (1863 m), Visoki Breg (1833 m) a další. Hlavní horotvornou horninou je triasový vápenec. Geograficky je oblast vymezena na severu dopravní spojnicí údolí Grančarevo a Grahovo spolu s říčkou Trebešnjica. Geograficky pohoří lze vymezit na jihu Kotorským zálivem. Na západě pak hranici tvoří spojnice měst Gruda - Grab - Trebinje.
Také pohoří Orien je bohaté na krasové prvky: jeskyně, závrty (až 80 m hluboké). Zajímavé jsou i skalní stěny sahající do výšek 400 m hojně využívané ke sportovnímu lezení. Celkově se jedná o velmi členité pohoří s vrcholy přesahujícími 1500 m.
Orien je místem s vysokým úhrnem srážek (ročně až 5 000 mm), ovšem s ohledem na geologické složení se voda rychle ztrácí v podzemí a je odváděna do oblasti Kotorského zálivu. Paradoxně je zde sucho. Podmínky pro pěší turistiku v oblasti Orienu nejsou příliš rozvinuté. Komplikuje to složitá situace v blízkosti hranic tří států, poměrně špatná dostupnost a málo zpřístupněných a upravených turistických tras.
Učka s nejvyšším 1401 m vysokým vrcholem Vojak je pohoří na poloostrově Istrie. Z dalších vrcholů pak uvedeme ještě Suchý vrch (1333 m) a Brgud (907 m). Jedná se o kompaktní horský hřeben v bezprostřední blízkosti pobřeží, do vnitrozemí přecházející v Čepićské polje. Horotvornou horninou je opět vápenec a i zde můžeme nalézt množství krasových jevů. Táhne se na severu od průsmyku Poklon, kterým vede silnice z Buzetu do Rijeky, na jihu pak až k Polominskému zálivu. Pohoří je bohaté na podzemní vodu.
Pohoří Učka působí jako klimatický předěl: zachycuje dešťové mraky, a déšť pak vydatně zavlažuje západní svahy masívu a jeho bohatou vegetaci. Pestrou a bujnou florou se Učka odlišuje od všech ostatních přímořských hor. V dolní části, při pobřeží, najdeme pestrou středomořskou flóru, které dominuje vavřín pravý (Laurus nobilis). Nad ní pak následuje pásmo lesů jedlého kaštanu (Castanea sativa), kterými jsou lesy Učky proslaveny, a dubu, vyskytují se i jasany, habry a další listnaté stromy. Toto pásmo pak přechází v jehličnaté lesy, ve vrcholových polohách najdeme typickou alpinskou vegetaci. Hlavní turistickou destinací oblasti je město Opatija.
Velebit je nejmasivnějším pohořím dinárské soustavy. Geograficky je pohoří vyčleněno na západě Jaderským mořem, východně Lickou plošinou. Jižní hranici tvoří říčka Zrmanja a od Velike Kapele odděluje Velebit sedlo Vratnik. Celé pohoří se táhne ve směru severozápad - jihovýchod. Svou celkovou délkou 145 km a šířkou až 100 km patří mezi jedno z nejmohutnějších pohoří Chorvatska. Rozkládá se na 2 247 km², z toho 41 km² leží nad hranicí 1 600 m.
Také toto pohoří s ohledem na převážné vápencové složení je poměrně suchou oblastí, voda se ztrácí v podzemí a ve formě ponorných řek putuje do moře jako tzv. podmořské vyvěračky. Největší takovou řekou je Zrmanja ústící do Novigradského moře.
Národní park Severní Velebit - byl vyhlášený v roce 1999 na ploše 109 km², zahrnuje přírodní rezervace Hajdučki a Rožanski kukovi, Lukina jama, Visibaba, Zavižan - Balinovac - Velika kosa. Parkem prochází známá turistická stezka Premužićeva staza.
Národní park Paklenica - jsou to dvě až 400 metrů hluboké soutěsky, sevřené mezi kolmé vápencové stěny. Svým způsobem ojedinělé kaňony Velika a Mala Paklenica jsou asi nejznámějším terénem pohoří Velebit. Pro své velké přírodní bohatství a neopakovatelné prostředí bylo celé území vyhlášeno národním parkem v roce 1949.
Kozjak navazuje na pohoří Velebit a nedosahuje jeho mohutnosti. Rozprostírá se nad Kaštelanským zálivem v délce cca 20 km. Jedná se poměrně na floru chudou oblast na jihu oddělenou Kliským sedlem od následujícího pohoří Mosor.
Velika Kapela je vysoká náhorní planina spojující Gorski Kotor a Velebit. Jedná se o spíše zaoblené pohoří dosahující výšek přes 1500 m. Nejvyšší vrchol je Kula - 1535 m. Navštívit zde můžeme přírodní rezervaci Bijele a Samarske stjene. Za sedlem Vrh Kapele navazuje pohoří Malá Kapela dosahující max. výše vrcholem Seliški vrh (1280 m). V této oblasti leží také nejznámější chorvatský národní park - Plitvická jezera.