První zmínka o Dubrovníku pochází z roku 850. Kolem roku 992 byl vypálen. Na konci 10. století je založeno dubrovnické arcibiskupství. Tehdy se stává nezávislým na Splitu. Od roku 1205 do roku 1358 je součástí Dubrovnické republiky. V Dubrovníku se velmi brzy rozvíjí obchod. Ve 13. století moc Dubrovníku roste i mimo území města. K Dubrovníku se dobrovolně připojuje Lastovo a od roku 1333 se stává součástí Dubrovnické republiky i poloostrov Pelješac se Stonem. Ston měl pro Dubrovník velký strategický význam. Díky jeho poloze bylo možné kontrolovat plavbu v okolí ústí řeky Neretvy a v Mljetském kanále.
Území od Stonu po Zaton si Dubrovník zajistil na začátku 14. století, kdy koupil od Bosny Přímoří (středověká starochorvatská župa). V té době jsou potvrzeny hranice republiky, kterou od konce 15. století uznali všichni sousedé Dubrovníku. Dubrovník podepsal mnoho mezinárodních smluv s italskými městy i ostatními sousedy (Srbskem a Bosnou). Zadarským mírem z roku 1358 se Benátská republika zřekla veškerého majetku na východním pobřeží ve prospěch Chorvatsko – uherského království. Dubrovník přijal během úspěšného diplomatického jednání symbolickou nadřazenost krále Ludvíka I. Od té doby buduje Dubrovník svoji samostatnost a nezávislost. Knížete vybírají sami obyvatelé Dubrovníku a po smrti Ludvíka I. v roce 1382 se město rozvíjí v samostatnou a uznávanou republiku.
 |  |
| Noční Dubrovník | Úzké uličky starého města Dubrovník |
Dubrovnická republika byla patricijskou a aristokratickou republikou, ve které měla moc Velká rada. V 15. století měla republika kolem 40 000 obyvatel a tím se stala jedním z největších měst v Evropě. V 16. století zažívá republika svůj rozkvět. Základem hospodářství je obchod, loďstvo a řemeslo. V 15. století vznikají první dílny na výrobu sukna, skla a mýdla. V Dubrovníku se nejvíce ctí svoboda. Republika měla svoji vlajku, erb i vojsko. Nejdůležitějším spojencem Dubrovníku bylo Španělsko, největším nepřítelem jeho nezávislosti a svobody byly Benátky. Ve druhé polovině 16. století upadá moc Dubrovníku.
V roce 1667 byl Dubrovník zničen silným zemětřesením. Ale zemětřesení nebylo jedinou událostí, která napomohla úpadku moci Dubrovnické republiky. Objevením Ameriky se obchodní cesty přemístily na Atlantik, a Dubrovník, který měl monopol v obchodování s Turky, tento monopol ztrácí. V roce 1718 přenechal Dubrovník část území mezi Neumem a Klekem Turkům, aby nebyl v přímém spojení stále hrozících Benátčanů. Během tureckých válek (1683 – 1699) se obyvatelé Dubrovníku rozhodli příjmout symbolickou nadřazenost uhersko – chorvatské koruny a obnovují dohodu z roku 1358. V 18. století sílí opět hospodářství Dubrovníku. Nejsilnějším hospodářským činitelem je měšťanstvo, jelikož panstvo po zemětřesení v roce 1667 prořídlo.
Na začátku 19. století se na evropské scéně objevuje Napoleon, což zásadně ovlivní i dějiny Dubrovníku. V květnu roku 1806 vstupuje francouzské vojsko do Dubrovníku a město okupuje. V lednu roku 1808 maršál Marmont zrušil Dubrovnickou republiku i přes odpor vlády republiky. Po neúspěchu Napoleona na Vídeňském kongresu v roce 1815 se diplomaté Dubrovníku pokouší obnovit Dubrovnickou republiku. Kvůli rakouské snaze rozšířit svá území je pokus bezúspěšný. Když v roce 1815 oficiálně přestala existovat Dubrovnická republika, její území bylo připojeno k Dalmácii. Společně s Chorvatskem a Slavonií tvořila Trojjediné království Chorvatska, Dalmácie a Slavonie, které bylo do roku 1918 součástí Habsburské monarchie. Po 1. světové válce a po rozpadu Habsburské monarchie se stává Dubrovník součástí Království SHS, Království Jugoslávie a poté Jugoslávie.
V říjnu 1991 zahájili příslušníci JNA (Jugoslávská lidová armáda) a dobovolníci z řad Černohorců ozbrojený útok na Dubrovník s cílem vytvořit Veliké Srbsko. Město bylo každý den bombardováno a nejhůře bylo 6. prosince 1991. Nejvíce utrpěl kříž na Srđu. Byla také poškozena Onofriova kašna, františkánský a dominikánský klášter, kostel sv. Blažeje, Archív, hotely a spousta jiných budov. Velmi brzy však přišla pomoc od UNESCA a město bylo opraveno.
Městské hradby jsou součástí opevnění, které ohraničuje starou část města. Byly stavěny od 13. do 17. století kvůli obraně. Jsou dlouhé 1940 m a vysoké jsou 25 m. Ze čtyř světových stran jsou chráněny věžemi. Za zdmi městských hradeb žilo v období Dubrovnické republiky 2000 obyvatel a nejvíce jich zde žilo v 15. století, kolem 6000. Ve 14. století bylo postaveno 15 věží. Kvůli ochraně před Benátskou republikou byly zavřeny všechny otvory na hradbách. Městské hradby získaly svůj dnešní vzhled v 15. a 16. století. Když byla dobyta Konstantinopol v roce 1453, byla postavena věž Minčeta. Kvůli turecko – benátským válkám byly postaveny pevnosti Revelin, sv. Jana a vež Margarita.
Minčeta je nejsevernější a nejmonumentálnější pevností městských hradeb. Jméno dostala podle dubrovnické šlechtické rodiny Menčetićů. Je to veliká kruhová věž, která svojí výškou a objemem dominuje severozápadní vyvýšené části města a hradeb. Z Minčety se nabízí velkolepý pohled na město.
Bokar je jednou ze čtyř nejdůležitějších věží dubrovnických městských hradeb. Nachází se na západním konci hradeb, v bezprosřední blízkosti pevnosti Lovrijenac. Pevnost byla postavena podle návrhu renesančního architekta Michelozza. Stavba byla zahájena v roce 1461. Stavba je zajímavá svými vnitřními prostory a terasami. Má tvar podkovy a díky své poloze u moře byla vhodná ke cvičení dělosřelectva.
Sv. Jan je pevnost, která se nachází na jižní straně a její hlavní funkcí byla obrana městského přístaviště. Pevnost byla postavena v roce 1346. V její blízkosti byla postavena Gundulićova pevnost podle návrhu dubrovnického architekta Paskoja Miličeviće. Obě pevnosti byly v roce 1522 spojeny věžemi a od roku 1557 tvoří celek, který známe dnes. V dněšní době se v prostorách pevnosti nachází významná součást kulturního dědictví z období Dubrovnické republiky a také jsou zde umístěny sbírky podmořského akvária. Terasy slouží jako letní jeviště pro potřeby Dubrovnických letních her.
Pevnost Revelin se nachází v severovýchodní části a od městských hradeb je oddělena hlubokým příkopem a spojena mostem. Měla sloužit jako obrana před Turky. První zmínky o pevnosti se datují do roku 1449 a stavba byla zahájena v roce 1463. Dnešní podobu má podle architekta Antonia Ferramolina. Po zemětřesení v roce 1667 se stává správním centrem Dubrovnické republiky a je do ní přemístěna státní pokladna. Dnes se na terasách odehrávají představení Dubrovnických letních her a uvnitř pevnosti se organizují různé koncerty.
Brána Ploče je východním vstupem do starého města Dubrovníku. Nachází se v části Ploče, po které byla pojmenována. Měla vnější a vnitřní bránu, s kamenným mostem přes příkop a zvedacím dřevěným mostem. Venkovní brána byla postavena v roce 1450 a most s jedním obloukem byl postaven o rok dříve. Vnitřní brána byla postavena v románském stylu. Během rakouské okupace v 19. století byla do vnitřní brány zabudována široká vrata.
Brána Pile je západním vstupem do starého města a nachází se v části zvané Pile, podle které byla pojmenována. Brána Pile se nachází na místě dřívější pevnosti, která existovala již v roce 972 a byla zbořena v roce 1818. Ale i dnes můžeme vidět zbytky pevnosti mezi vnitřní a vnější bránou. Vnější brána byla postavena v roce 1573 ve stylu renesančním. Nad ní se nachází socha sv. Blažeje, patrona města. Do brány se jde přes kamenný most se třemi oblouky. Most byl postaven v roce 1471. Most je zakončen druhým pohyblivým mostem, který se v období Dubrovnické republiky v nočních hodinách zvedal a v raních hodinách spouštěl pro obyvatelstvo a obchodníky. Vnitřní brána byla postavena v hlavních hradbách. Byla postavena v gotickém stylu v roce 1460, v místě staré brány ze 13. století. Autorem sochy sv. Blažeje je nejlepší chorvatský sochař 20. století, Ivan Meštrović.
Dubrovnická katedrála byla zasvěcena Nanebevzetí Panny Marie a je centrem dubrovnického biskupsví. Byla postavena na místě byzantské katedrály, zničené velkým zemětřesením v roce 1667. Dnešní barokní katedrála byla stavěna v letech 1671 – 1713. Podle legendy byla postavena díky penězům anglického krále Richarda Lví Srdce, který nedaleko ztroskotal se svou lodí, když se vracel z křížové výpravy v roce 1192. Jako velký dík věnoval 100 000 dukátů. Byla to první románská bazilika na východním Jadranu. Byla neobyčejně vysoká, což je vidět na obrazech Dubrovníku z období před zemětřesením. Velkým přínosem pro katedrálu byl Stjepan Gradić, který našel architekta Andrea Buffalinia, jehož návrhy na katedrálu přijal dubrovnický senát v roce 1671. Katedrála byla dokončena v barokním slohu v roce 1713. Otevření katedrály bylo velikým svátkem. Nad hlavním oltářem je obraz Nanebevzetí Panny Marie ze 16. století. Autorem obrazu je benátský umělec Tiziano Vecelli, zvaný Tizian. Oltář sv. Jana Nepomuckého je z fialového mramoru. V klenotnici katedrály se nachází církevní nádoby, kříže, obrazy italských a chorvaských malířů, mezi kterými je i obraz Bohorodičky s dítětem ze 16. století, jehož autorství se připisuje italskému malíří Rafaelovi. V pokladnici se také nachází relikvie hlavy sv. Blažeje z 11. – 12. století a je zdobena drahými kameny.
Kostel byl postaven na mísě románské katedrály, která ustála veliké zemětřesení z roku 1667, ale byla zničena během požáru v roce 1706. Nový barokní kostel byl postaven v letech 1706 – 1715 podle návrhu benátského architekta Marina Gropellia. Kostel má velmi bohatě zdobené průčelí s portálem a kupoli. Na hlavním oltáři je socha sv. Blažeje z pozlaceného stříbra. V ruce drží maketu města z období před zemětřesením v roce 1667. Socha přežila zemětřesení i požár v kostele. Každý rok 3. února se v Dubrovníku slaví svátek sv. Blažeje. Místními Chorvaty je však Blažej nazýván Vlaho a dle tradice chrání při onemocnění krku a uší. Před chrámem stojí socha rytíře Orlanda (Rolanda), která je symbolem svobodného městského státu.
Kostel sv. Spasitele se nachází ve staré části města a byl postaven v roce 1520 jako poděkování. Když v roce 1520 postihlo Dubrovník zemětřesení, zemřelo asi 20 lidí a škoda na budovách byla veliká. Lidé si mysleli, že hora Srđ spadne na město. Jako poděkování, že se tak nestalo, rozhodl se dubrovnický senát pro stavbu tohoto kostela v blízkosti františkánského kláštera a velké Onofriovy kašny. Nový kostel byl zasvěcen svátku Spasitele a v tento den se konalo i procesí. Stavbou byl pověřen architekt Petar Andrijić z Korčuly, který kostel postavil v renesančním slohu. Když město postihlo velké zemětřesení v roce 1667, kostel neutrpěl žádné škody. Dnes se zde konají koncerty klasické hudby.
Tento palác byl postaven jako sídlo vlády a knížete, nejvyšší politické funkce v Dubrovnické republice. V knížecím paláci měl kníže svůj úřad i byt. Nacházela se zde také Velká a Malá radnice, státní kanceláře, soud, vězení atd. Nad vchodem se nachází latinský nápis „Obliti privatorum publica curate“ ( Zapomeňte na soukromé věci a starejte se o veřejné věci). První zmínka o budově je ze 13. století, kdy se zde nacházela pevnost. Během 14. století se po vzoru Římanů a Benátčanů přestavuje na palác. Projekt vedl architekt Onofrio de la Cava, kterému se přisuzuje reprezentativní průčelí v goticko – renesančním slohu. V 17. století je stavba dokončena v barokním stylu. Knížecí palác plnil svoji funkci až do roku 1808, do zániku Dubrovnické republiky. Dnes se zde nachází historické muzeum. Prostor paláce je zařízen nábytkem z posledního období Dubrovnické republiky a z 19. století. V areálu paláce se také nachází výstava obrazů starých mistrů z období od 15. do 19. století. V atriu se během Dubrovnických letních her konají koncerty klasické hudby.
Tento goticko – renesanční palác byl postaven v letech 1516 – 1521. Autorem je dubrovnický architekt Paskoje Miličević a bratři Andrijićovi z Korčuly. V období Dubrovnické republiky měl různé funkce, od celnice, státní pokladny, banky po školu a klenotnici. Původně měl sloužit jako celnice, ve které se proclívalo zboží obchodníků, které přiváželi z různých krajů světa. V 16. století se z paláce stává kulturní centrum Dubrovnické republiky a je zde založena první literární instituce, ve které se setkávali nejvzdělanější občané Dubrovníku, kteří rozmlouvali o literatuře a umění. Je zde také založena první škola v Dubrovníku. Dnes je zde umístěn Státní archív, který opatruje historický materiál Dubrovnické republiky. I samotný palác se stal jedním z drahocených dokumentů toho archívu. Na náměstí před budovou se každý rok odehrává zahájení Dubrovnických letních her.
Stradun, nebo také Placa, je hlavní ulice ve starém Dubrovníku. Název Stradun pochází od Benátčanů a je to název pro velkou ulici. Název Placa pochází z latinského slova „platea“ a znamená též ulici. Na místě dnešního Stradunu byl bažinatý terén, který odděloval Ragusu od Dubrave. Zasypáním bažiny v 9. století vzniklo jedno město. Stradun se táhne od východu k západu a nachází se mezi dvěma městskými branami. Na začátku a na konci se nachází dvě fontány a dvě zvonice. Dnešní podobu získal po zemětřesení v roce 1667, kdy bylo mnoho budov zbořeno. Stradun je zakončen náměstím Luža. Dnes se Sradun využívá k průvodu během Svátku sv. Blažeje a oslavy Nového roku na Stradunu patří mezi 10 nejlepších na světě.
Tato kašna se nachází na východním konci Stradunu a zásobovala vodou tržnici na náměstí Luža v Dubrovníku. Byla postavena v roce 1438. Jejím architektem byl Onofrio della Cava, podle kterého byla pojmenována. Autorem sochařské výzdoby je Petar Martinov. Ve středověku měla náboženský význam. Používali ji jen křesťané. V bezprostřední blízkosti se nacházela židovská kašna, kterou jako zásobárnu vody využívali Židé.
Autorem této kašny v centru Dubrovníka je Onofrio della Cava. Byla postavena v roce 1438 a byla součástí dubrovnického vodovodu. Kašna se nachází před klášterem klarisek vedle brány Pila. Byla velmi bohatě zdobena a svoji dnešní podobu má z období po velkém zemětřesení v roce 1667. Pro obyvatele Dubrovníku byla voda dostupná na dvou místech. Kromě těchto dvou kašen bylo ve městě mnoho dalších menších.
Tento sloup je nejstarší zachovaná veřejná skulptura v Dubrovníku. Dlouhou dobu byl také jediným pomníkem. Sloup představuje středověkého rytíře s mečem. Dubrovničtí historikové spojovali vytvoření Rolandova sloupu s legendou o hrdinovi, který pomohl městu v boji proti Saracenům. Takové sloupy jsou typické pro Německo a mimo území Německa existují pouze čtyři památníky. Nejpravděpodobnější je teorie, že tento sloup byl postaven během pobytu Zikmunda Lucemburského v Dubrovníku v roce 1396. Nový sloup byl postaven v roce 1418 a byl replikou toho předchozího. Vytesal jej italský gotický sochař Bonino da Milano. V roce 1825 byl sloup zničen bouřkou. V té době vládli v Dubrovníku Rakušané, kteří opravu protahovali. Sloup byl opraven až o padesát let později. Dnes je během Dubrovnických letních her nad Rolandovým sloupem vyvěšena vlajka, na které je napsáno „Libertas“ (svoboda).
Zvonice se nachází v centru Dubrovníku. Původní stará zvonice s hodinami byla postavena v roce 1444 a byla vysoká 31 m. Kovovou desku, ručičku, která ukazuje měnící se fáze měsíce a dřevěné postavy, které odbíjejí čas, vyrobil Luka Mihočin. Autorem velkého zvonu z roku 1506 je Ivan Rabljanin. Katastrofické zemětřesení v roce 1667 zvonici zničilo a hrozilo, že bude zvonice zbořena. V roce 1929 byla podle starých nákresů postavena nová zvonice.
Františkánský klášter je církevní stavbou a byl postaven ve 14. století. Klášter patří mezi nejkrásnější gotické stavby v Chorvatsku. Nad vraty do kostela je nádherný gotický portál, který se jako jediný dochoval po zemětřesení v roce 1667. Portál je dílem domácích kameníků, bratrů Andrijićů z roku 1498. V areálu kláštera se nachází lékárna z roku 1317, která patří mezi tři nejstarší v Evropě. Zachovala se i bohatě vybavená knihovna s 20 000 rukopisy. V muzejní sbírce se nachází obrazy starých mistrů, zejména dubrovnického malíře Lovre Dobričeviće, originální inventář lékárny a šperky.
Klášter se nachází ve východní části starého města. Dominikáni založili tento klášter v roce 1225. Stavba byla dokončena až ve 14. století. Součástí kláštera je také kostel, který patří mezi největší gotické stavby na východním pobřeží Jadranu. Autorem návrhu je Michelozzo di Bartolomeo a stavbu vedli dubrovničtí mistři. Jižní portál vytvořil sochař Bonino da Milano v roce 1419. Na nádvoří se nachází kamenná studna. Zvonici začal stavět italský mistr Checo v roce 1390, ale dokončena byla až v 18. století. Muzeum kláštera má ve svých sbírkách cenné rukopisy a inkunábule, obrazy dubrovnických malířů z 15. a 16. století, obrazy benátského malíře Paola Veneziana ze 14. století a obraz sv. Magdaleny od slavného italského malíře Tiziana.
