Ve středověku bylo pro Omišany důležitým zdrojem zisku pirátství. Omišané byli známí piráti, což jim velmi usnadňovala poloha města a jejich lehké a rychlé loďky. V dobách největšího tažení omišských pirátů stáli v jejich čele knížata Kačićové, kteří po dvě století veleli útokům na papežské galeje a obchodní lodě mocných Benátek, Dubrovníku, Splitu, Kotoru aj.
To všechno bylo důvodem častých válek a následujícího uzavírání smluv, které často končily placením poplatků Omišanům za svobodnou plavbu. Avšak každý mír s omišskými piráty byl krátkodobý a tak byly proti nim vedeny i dvě křižácké výpravy.
První tažení, které bylo ukončeno vítězstvím pirátů, vedl papež Honorius III. v roce 1221 kvůli útokům na křižáky, kteří pluli do Palestiny.
Druhé křižácké tažení, ve kterém Omišané prohráli, vedli Benátčané v letech 1286 a 1287. To určitým způsobem znamenalo konec moci knížat Kačićů a jejich vlády v Omiši.
Po Kačićích se pánové Omiše střídají a pirátství, i když ještě pořád činné, už pak nikdy nebylo tak úspěšné jako za vlády Kačićů. Následně městu vládly knížata Šubići, bratři Horvaté, kteří byli pod ochranou bosenského krále Tvrtka I., bosenský velmož Hrvoje Vukčić Hrvatinić, bán Ivaniš Nelipić, rodina Matka Talovce, která vládu města získala od krále Zikmunda, a bosenský vojvoda Stjepan Kosača.
Poté co v roce 1409 Ladislav Neapolský prodal Dalmácii Benátské republice i Omiš v roce 1444 uznává vládu tohoto státu. Jeho součástí zůstává do roku 1797. Po zániku Benátek Omiš připadá Rakousku. Ale Bratislavským mírem z roku 1805, kterým končí válka Rakouska a Francie, se Omiš s celou Dalmácií dostává do francouzské správy. V roce 1813 toto území znovu získává Rakousko, jehož zůstává až do první světové války.
V osadě Baučići bylo nalezeno mnoho antických zlomků (reliéfů, nápisů, náhrobních pomníků, lamp, mincí).
Pirátské dějiny názorně dokládají i městské tvrze Mirabella (Peovica) a Starigrad (Fortica). Z Peovice je vidět celý Omiš a z Fortice celý Bračský průplav, ostrovy Brač, Hvar a Šolta, Střední Poljica a ústí Cetiny. Pro pirátství to bylo nesmírně důležité, protože se mohlo z jednoho místa mít pod dohledem velké území na pevnině i na moři.
V korytu řeky postavili piráti zeď pod vodou - Mostinu. Tato zeď byla velmi důležitá, protože nebyla pod vodou vidět, měla jen jeden otvor, který byl přizpůsoben omišským lodím a mohl se uzavřít řetězy tak, že lodě, které by se pokusily pronásledovat pirátské lodě, v něm uvázly.
Na břehu Cetiny byla vystavěna i malá tvrz jménem Gomilica, která je zcela zbořena. Její úloha je spojována s Mostinou.
Nejdůležitější památky, které jsou dnes uchovány v městském muzeu, jsou kamenné zlomky s římskými nápisy z roku 33 a roku 51 našeho letopočtu. Z textů se usuzuje, že byly vytesány za vlády římských císařů Tibéria a Claudia a pravděpodobně patřili nějaké veřejné budově, pomníku nebo silnici, což nám dokládá důležitost osady, ve které byly takovéto pomníky stavěné. Nedaleko tohoto naleziště byl nalezen i mramorový portrét římského císaře Tibéria a velká část antického obětního oltáře věnovaného Augustovi. Na druhé straně tohoto kamene byly vytesány tři řádky dnes neúplného nápisu, ale méně zručně a menšími písmeny. Předpokládá se, že byl tento kámen součástí nějakého většího památníku, pravděpodobně Augustea.
Že tu byla v antických dobách velká a důležitá osada dokládají i římské hrobky, náhrobní stély a sarkofágy, které jsou na starém hřbitově. Z římského období pochází ještě jeden reliéf, na kterém je znázorněno staroitalské božstvo Libera.
Zachována je východní tvrz Turjun, na kterou byl dodatečně postaven kamenný erb dubrovnické rodiny Cicogne, a hradby s východní městskou branou, na které je latinský nápis z roku 1682. Poblíž této brány se nachází Městské muzeum. Nad vchodem do dvora muzea je zazděn římský náhrobní kámen, jehož nápis hovoří o ženě jménem Felicula. Je tam umístěna také deska knížete Miroslava ze 13. století, psaná bosančicí, nalezená na starém omišském hřbitově, omišská dukala, která je vydána v Benátkách roku 1579 a kterou se potvrzují omišské celní výhody, a části Radmanovy sbírky: anděl s erbem a nápisem, mramorová hlava ženy ze Salony a erb rodiny Papalić.
Střed Omiše tvoří kamenné domy spojené uličkami a náměstími, na kterých probíhal veškerý život. Vyniká dům s renesančním oknem, ve kterém je správa Festivalu dalmatských klap (pěveckých skupin). Zajímavý je i renesanční „Dům šťastného člověka" nazvaný podle latinského nápisu na oblouku nad dveřmi, který v překladu znamená: "Děkuji ti, Pane, že jsem byl na tomto světě".
Na rozdíl od východní brány, která je zachována, byla západní brána, která se nacházela na břehu řeky, rozbořena společně se zdmi v roce 1862. Nápis, který se kdysi nacházel na bráně, je vsazen do zdi, o kterou se dnes opírají dva domy. Na bližším Despotovićově domě se nachází nápis v chorvatštině a kamenná deska z roku 1811, která svědčí o letité historii náměstí. To existovalo i před rokem 1811. Bylo obklopeno kamennými domy ze severní, jižní a východní strany a na západní straně bylo ohrazeno někdejší městskou hradbou. Na důležitost náměstí upozorňuje i sloup hanby, na jehož kapitel je připevněn erb benátského providura, který se zde nachází pravděpodobně od roku 1617.
Omiš má osm kostelů. Ve starých městských hradbách se nachází kostel sv. Michala, kostel sv. Ducha a kostel sv. Rocha, mimo hradby se nachází kostel sv. Petra, kostel sv. Lukáše, kostel sv. Marie, františkánský klášter s kostelem Panny Marie Karmelitské, kostel sv. Štěpána a zbytky kostela sv. Jana v Borku. Farní kostel v Omiši je zasvěcen sv. Michalovi. Byl postaven začátkem 17. století, o čemž svědčí i nápis v latině na bočních dveřích. Zvonice je z 18. století. Kostel stavěli místní stavitelé a vyznačuje se gotickými, renesančními a raně barokními znaky. Ve výklenku nad rozkošným kamenným vchodem je umístěna socha sv. Michala a okenní růže. Na zdech kostela se nacházejí erby benátských šlechticů a erb města Omiše. Kamenné erby je možno vidět i na domech bohatých rodin a portréty významných šlechticů na oltářních obrazech v kostele. Ve farním kostele se nachází luneta s vyobrazením zvěstování z 15. století, Seskupení Svatého Ducha a Ukamenování sv. Štěpána malíře Jakuba Paly mladšího a jeho dílny; Panna Marie Růžencová Mattea Ingolie; oltářní pallium přinesené z kostelíku sv. Lukáše, které znázorňuje Bohorodičku s dítětem, sv. Jiří, sv. Helenou a donátorem malíře Matteje Ponzoniho - Pončuna; gotický krucifix z 15. století sochaře Juraje Petroviće; zlatá monstrance se sedmi křišťálovými skly a barokní skříň k ochraně spisů, na které je mnišský erb. Kromě kostela sv. Michala se v městských hradbách nachází kostely sv. Rocha a sv. Ducha, které jsou odděleny kamennými schodišti, v jejichž rámci jsou vystavěny městské hodiny. Dům, který se opírá o schodiště kostela sv. Ducha má na svých zdech nápisy a erby, které potvrzují, že se tam nacházela městská správa, městská lóže, archiv a obilnice. Kostel sv. Petra na Priku, na pravém břehu Cetiny, se v dokumentech poprvé připomíná roku 1074 za vlády krále Slavce. V kostelíku jsou vestavěny raně křesťanské kamenné části (kapitel, trám nad dveřmi, kamenné mříže na oknech). Poblíž kostela byl benediktinský a později františkánský klášter. Splitský arcibiskup Pacific Bizza (1696-1756) založil v roce 1750 hlaholský seminář (zrušen 1879).
Kostel sv. Lukáše byl vystavěn v roce 1618 a byl mauzoleem rodiny Draškovićů-Bonitiů. V něm jsou i četné nápisy morálního obsahu v italštině. Nachází se na Starém omišském hřbitově poblíž kostela sv. Marie, který byl vystavěn na raně křesťanských základech. Spočívá na několika náhrobních deskách, ze kterých je nejdůležitější ta s erbem šlechtické rodiny Dražojevićů (z roku 1630). O františkánském klášteře zanechal vyčerpávající údaje františkán Stipan Vrljić, stavitel a první kvardián kláštera. Letopis, psaný bosančicí, hovoří o tom, jak františkáni, kteří byli ohrožováni stálými útoky Turků, utekli roku 1715 do přímoří, které tehdy bylo pod benátskou správou. Nejprve přicházejí do Rogoznice, aby byli roku 1716 pozváni do Omiše, kde dostali od omišských občanů darem pozemek a starý kostelík Panny karmelitské na Skalicích. Tam vystavěli klášter, kde se ubytovali na podzim roku 1718. Nový kostel v rámci kláštera byl vystavěn v roce 1741, protože zdi starého kostela byly chatrné a naprasklé a původní kostel se stal malým.
Nejen město Omiš mělo bouřlivou a bohatou historii. Poljické knížectví, které hraničilo s městem Omišem přírodní hranicí - řekou Cetinou a které leželo na území mezi dvěma řekami - řekou Cetinou na východě a řekou Žrnovicí na západě, i dnes dává nádech hrdosti potomkům dávných obyvatel Poljice. Poljica se rozkládala na 250 km2 a byla rozdělena na 12 vesnic (katunů) a vzhledem k pohoří Mosoru se dělila na Horní, Střední a Dolní Poljici. Poljica znamená zároveň starou selskou samosprávu, která je spojena s Poljickým statutem z 15. století a uzákoněním obyčejového práva. Poljický statut je spolu s Vinodolským zákoníkem jednou z nejstarších a nejdůležitějších chorvatských historicko-právních památek. Je psán chorvatskou ćakavicí. Důkazem poljické demokracie je skutečnost, že nejvyšší orgán Poljice bylo Národní shromáždění, které zahrnovalo všechen lid, který ve velmi důležitých okamžicích přímo činil rozhodnutí. S Národním shromážděním měl vrchní moc i Obćeni kupan sbor, který tvořili poljičtí šlechtici a katonská knížata. Sbor volil poljického knížete pod kopcem Gradcem, v Gatech v den poljického patrona sv. Jiří. Velký kníže byl v čele Poljického stolu. V 15. století uznali obyvatelé Poljic benátskou moc, platili Benátčanům poplatek, ale zachovali si svou samosprávu. Turecká moc se stále více rozpínala, takže obyvatelé Poljic, aby zachránili svoji samosprávu, platili zároveň Turkům i Benátčanům. Boje Turků a Poljicanů byly stále častější. Navždy je zaznamenala pověst o slavné hrdince Mile Gojsalićové, která obětovala svůj život, aby zničila Turky. Území Poljice je bohaté na kulturní památky - od pozdně antické villae rusticae ve vesnici Ostrvica a zbytků raně antického kostela v Gatech z dob císaře Justiniána a muzea Poljica až po zachované kostelíky na celém poljickém území. Toto území je bohaté prehistorickými hradišti a mohylami a především významným etnografickým dědictvím.
Dnešním nově vystavěným osadám na východ a na západ od Omiše předcházely staré vesnice, založené na úpatí hor kvůli úrodné půdě a jistější obraně od pirátských útoků. Na mořské pobřeží je přilákal turismus, který se stává v posledních desetiletích stále důležitějším způsobem výdělku. Krásou a stinnými plážemi vynikají Duće, Nemira, Čelina - Stanići, Ruskamen, Lokva Rogoznica, Marušići, Mimice a Pisak.
