Poté odešel do městečka Siska, kde se chtěl vyučit číšníkem. Nakonec se však v letech 1907-1910 vyučil zámečníkem a odešel do Záhřebu. Pracoval v zámečnické dílně Haramine v Iliči. Zapsal se do svazu dělníků pracujících v hutnictví a stal se současně členem Sociálně demokratické strany Chorvatska. Vystřídal několik zaměstnání na tehdejším rozsáhlém území Rakouska-Uherska i mimo ně. (Kamnik ve Slovinsku, Čenkov a Plzeň v Čechách, Mnichov, Vídeň). Většinou pracoval v tehdejším automobilovém průmyslu.
Josip Broz Tito se účastnil 1. světové války. Povolán byl v roce 1913 do rakousko-uherské armády a přes Vídeň se dostal k 25. domobranskému pluku do Záhřebu, kde se stal nejmladším velitelem pluku. Jeho pluk do prosince 1914 bojoval na srbské frontě a v lednu 1915 byl převelen na ruskou frontu. Tam byl Tito v březnu raněn a 13 měsíců strávil v nemocnici blízko Kazaně. Zde se naučil rusky, četl ruské spisovatele. Po uzdravení je nasazen do zajateckého tábora na Urale jako mechanik. Po osvobození zajateckého tábora v únoru 1917 se Tito přidal k bolševické skupině a účastnil se demonstrací v Petrohradu proti dočasné vládě. Byl na 3 měsíce uvězněn v petrohradské pevnosti. Při převozu do věznice v Kunguru se mu podařilo uprchnout a ukrýt v ruské rodině, kde se seznámil se svojí první ženou (Pelagrie Belousová, manželství bylo rozvedeno 1936). V roce 1918 vstupuje do Komunistické strany Ruska, krátce pracuje v okolí Omsku. V roce 1920 se vrací s manželkou do Jugoslávie.
Po návratu opět pracuje ve svém oboru a vstupuje do Komunistické strany Jugoslávie. Přes úspěch této strany ve volbách byla strana prohlášena za nelegální. Tito aktivně pracoval pro stranu v ilegalitě. Stále pracuje v oboru a aktivně se zapojuje do dělnického hnutí, několikrát je z tohoto důvodu z práce propuštěn. V roce 1927 byl zvolen sekretářem odborářů v hutnictví.
V roce 1928 se aktivně podílí na demonstracích proti vládě a 4. 8. 1928 je zatčen a uvězněn. Ve vězení byl do roku 1934. Podle záznamů ani zde nerezignoval na svoji práci pro stranu. Po návratu z vězení se z něj na přání strany stává „profesionální revolucionář". Formuje novou KSJ. V lednu 1935 se účastní jednání v Moskvě a stává se členem balkánského sekretariátu kominterny a stále více se stává hybnou silou dělnického hnutí v zemi. Podporuje aktivní spolupráci se zahraničím. V roce 1937 po zatčení generálního sekretáře KSJ Milana Gorkiče přebírá odpovědnost za stranu.
Po roce 1941, kdy vznikly „loutkové vlády" na území bývalého „Království", mimo jiné Nezávislá republika Chorvatsko jako profašistický stát, se zformovalo hnutí odporu a Tito se postupně stal velitelem komunistických partyzánů, kteří bojovali proti fašistům po celou dobu války. V dubnu 1945 za pomoci sovětských vojsk byla německá armáda na chorvatském území poražena.
Dne 7. března 1945 je Titem a komunisty sestavena v Bělehradě provizorní vláda Socialistické Federativní Republiky Jugoslávie (SFRJ). Tato vláda byla sestavena jako komunistická, s předákem Titem v čele, bez možnosti zásahu z exilové vlády Petera II. Karadjordjeviče. Po volbách v listopadu 1945 byl Tito jmenován ministerským předsedou a ministrem zahraničních věcí SFRJ.
Komunistická strana Jugoslávie vyhrává první poválečné volby. Tito se těšil velké popularitě, takže jeho strana, v jejímž čele stál, získala obrovskou podporu veřejnosti. Strana okamžitě využila své síly, aby vyhledala a zničila zbývající kolaboranty, nacionalisty a antikomunisty, používající podobné metody jako stalinský režim. V roce 1948, motivován záměry založit silný nezávislý ekonomický stát, se Tito jako první socialistický vůdce vzpírá Stalinovu režimu v kominformě: byl jedním z mála lidí, kteří vzdorovali náporu Stalinových požadavků na úplnou oddanost. Pod Titovým vedením se Jugoslávie stává zakládajícím členem Hnutí nezúčastněných zemí. Jugoslávie se 1. ledna 1967 stala první socialistickou zemí, která otevřela svoje hranice cizincům a zrušila vízovou povinnost pro cizince.
V roce 1971 byl Tito zvolen prezidentem po šesté. 16. května 1974 byla v platnost uvedena nová ústava, Josip Broz Tito byl jmenován prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie na doživotí.
V lednu 1980 byl Tito odvezen do nemocnice v Lublani, ve Slovinsku, s problémem cirkulace krve v obou nohách. Jeho levá noha byla amputována krátce poté. Zemřel v této nemocnici dne 4. května 1980, tři dny před svými 88. narozeninami. Na jeho pohřeb přijelo obrovské množství politiků a zúčastnilo se mnoho státních delegací. S ohledem na počet zúčastněných je tento pohřeb označován za doposud největší událost v historii země.
Vyberte si ze široké nabídky apartmánů po celém pobřeží Chorvatska!
